Americký trh práce prochází výraznou proměnou. Zatímco ještě donedávna platilo, že si firmy najímaly recruitery, aby jim pomohli vyhledat vhodné kandidáty, dnes se v USA stále častěji setkáváme s opačným modelem. Uchazeči o zaměstnání, zejména white-collar profese (typicky administrativní, technické nebo manažerské pozice vyžadující vyšší vzdělání), si začínají platit náboráře (služby), které je mají „dostat do povědomí“ personalistů nebo přímo do pracovních pozic.
Když už nestačí poslat životopis
Situace na americkém trhu práce se v posledních měsících zkomplikovala. Po vlnách propouštění ve velkých technologických i korporátních firmách se na trhu objevily tisíce zkušených profesionálů a zároveň se zpomalil nábor nových zaměstnanců.
Právě frustrace z opakovaných zamítnutí a nulové zpětné vazby vede část uchazečů k tomu, že investují vlastní peníze do profesionální pomoci.
Reverse recruiter funguje jako osobní zástupce kandidáta. Pomáhá mu s úpravou životopisu, optimalizací LinkedIn profilu, vyhledáváním vhodných pozic, aktivním oslovováním hiring manažerů a někdy dokonce s podáváním žádostí jménem klienta.
Modely plateb se liší: Některé služby si účtují procento z prvního platu poté, co kandidát úspěšně nastoupí do zaměstnání. Jiné fungují na bázi fixního měsíčního poplatku, který může dosahovat i několika tisíc dolarů. V ceně bývá komplexní servis včetně přípravy dokumentů a aktivního oslovování firem.
Objevují se také platformy využívající umělou inteligenci, které propojují kandidáty přímo s hiring manažery a pomáhají jejich profil lépe „zviditelnit“ v systému.
Je reverse recruiting budoucností náboru?
Placený recruiting ze strany kandidátů je důsledkem proměny amerického trhu práce a reakcí na jeho rostoucí přehlcenost. Pokud firmy investují do marketingu, proč by kandidáti nemohli investovat do své kariéry? V USA se tato logika postupně normalizuje a hledání práce začíná podobat konkurenčnímu boji, kde vyhrává ten, kdo si může dovolit lepší podporu, prezentaci a kontakty.
Takový model však otevírá zásadní otázku: neposouvá se trh práce spíš k systému, kde šanci nezvyšuje kvalifikace, ale finanční možnosti uchazeče?
V České republice je tento vývoj zatím výrazně omezen právní úpravou. Podle zákona o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) – konkrétně § 58 odst. 2 – nesmí agentura práce požadovat úhradu za zprostředkování zaměstnání od fyzické osoby, které je práce zprostředkována. Tato právní bariéra slouží jako mechanismus ochrany uchazečů a zabraňuje tomu, aby se nábor stal službou placenou přímo kandidátem.
Možná tak nestojíme jen před debatou o novém trendu v recruitingu, ale před širší otázkou: Má zůstat nábor postaven na principu rovného přístupu, nebo se bude čím dál víc řídit logikou trhu, kde si lze zvýšit šance finanční investicí? Zatímco americký trh práce už s podobnými modely experimentuje a hranici mezi službou a právem na rovný přístup postupně posouvá, česká legislativa ji zatím vymezuje poměrně jasně. Právě tento rozdíl otevírá prostor pro diskusi o budoucnosti práce, rovnosti příležitostí a pravidlech náboru v digitální éře.
Zdroj: The Wall Street Journal (wsj.com), Zákony pro lidi (zakonyprolidi.cz)
